Na kole podél Baltu 5.6. – 23.6. 2025.

Po mém loňském výletu na kole z Čech k Baltu, jsem přemýšlel kam se vydat příště. Už na podzim jsem začal spřádat plány ještě o něco náročnější vyjížďky… 🙂 Jsem rovinář, takže jsem se chtěl zase vyhnout alpským kopečkům a jazykové možnosti mě přecijen pořád tlačí k tomu Baltu. Původní plán byl pokračovat dál, z Gdaňsku na sever. Jenže v cestě je Kaliningrad a pak moře do Finska, případně ho také objet přes Rusko. Jenže, to Rusko…

Začal jsem tu myšlenku rozvíjet, sháněl jsem info o možnostech projet Ruskem, jenže informací je fakt málo a když už, tak staré. Teď je ta válka a vztahy takové napikaču. Z televize na nás hrnou dost nehezké věci. A na fórech i mezi kamarády je vliv té správné propagandy naprosto zřejmý. Byl jsem se optat na ambasádě, dopracoval se na nějaké firmy, které zařizují nutné vízum… No, naznal jsem, že ta situace tam nebude tak, jak nám je prezentováno. A začal jsem tedy řešit a podnikat konkrétní kroky pro průjezd ruskou kaliningradskou oblastí. Když tuto část zkrátím, tak jsem nabyl přesvědčení, že získat E-vízum je reálné a že průjezd Kaliningradem by měl být bez vážných problémů. A také to tak bylo.

Souběžné s přemýšlením o průjezdu Ruskem jsem špekuloval i nad mapami a vymýšlel trasu. Nakonec jsem se rozhodl, že dojedu busem do Německa, těsně před polskou hranici a pojedu podél Baltu přes Polsko, Kaliningrad, Litvu, Lotyšsko, do Estonska, kde kousek za hranicemi ukončím v Parnu. Odtamtud jede zase bus zpět. Takže tímto směrem se udávaly mé budoucí myšlenky a kroky. Naznal jsem, že bude třeba něco přes 2 týdny dovči. Jenže to nejde přes prázdniny. Problém, zda v září, nebo červnu jsem uzavřel rozhodnutím, že v září bylo hnusně, deštivo, tak pojedu v červnu. V práci jsem se domluvil na dovče a začal to plánovat konkrétně. Lístky, vízum, shánění informací atd… Info jsem sháněl na netu, fórech atd. A fakt mě překvapila zlost a zášť lidí, kteří (jak jsem si později ověřil) vůbec netuší, jak to s tím Kaliningradem je. Ale přesto plivou zášť a zlo jen při vyslovení toho, že někdo chce projet Ruskem. Vydávají své mylné a lživé představy za fakta atd…

No nic, abych se vrátil k tématu a trase mé cesty: Když se nachýlil čas, tak jsem vyrazil z Prahy busem do městečka Ahlbeck, kousek před polskou hranicí u Swinoústí. Plán a úkol byl jasný: Dojet do Parnu…:-) Polsko jsem měl celkem projeté od loňska, takže jsem tam nečekal žádné nejasnosti. Ale všechny Pobaltské státy, to byla jiná… Litva, Lotyšsko a Estonsko jako součásti EU jsem předpokládal že budou tak nějak civilizačně na naší úrovni. Ale ten Královec, ten mě tížil a hysterie kolem něho mi na klidu tedy nepřidala. No co, pokud vyměknu tak ho objedu:-)

Takže jsem ve čtvrtek 5.6. vyrazil busem do toho Ahlbecku, s přestupem v Berlíně.

Na místě jsem byl v pátek dopoledne. Je to takové tiché, klidné a ospalé městečko. Nasvačil jsem se rozdýchal začátek mé cesty, nastavil mapu v telefonu a vyrazil… Za chvilku jsem byl v Polsku, ve Swinoústí jsem v klidu přeplul řeku. Jezdí tam velký trajekt kyvadlovým způsobem a zdarma vozí lidi sem a tam. Byl plný aut a lidí, hodně cyklistů. Je dost využívaný. Pak jsem pokračoval dál. V Polsku se brzy dost pokazilo počasí a často jsem zase jezdil v dešti. Hlavně na Hel, jsem šlapal v průtrži mračen a ta skoro čtyřiceti kilometrová „nudle“ byla nekonečná… Ale při příjezdu přestalo pršet a celkem se vyjasnilo. Tak jsem si to tam pojezdil a okoukal. Původně jsem tam chtěl přespat, ale pak jsem naznal, že je to zbytečné. Zpět na pevninu jsem chtěl plout lodí. Jenže jede až zítra odpoledne. Šlapat zpět se mi to nechtělo, čekat také ne, tak jsem jel vlakem. Super nápad. Předtím mi paní uklízečka z nádraží půjčila kýbl a já si mohl vše, včetně sebe spláchnout od písku z příjezdové písčité šotoliny. Já, brašny i kolo, které skřípalo všude možně jsme to potřebovali… Sice jsem byl ještě víc promočený, ale ne špinavý jako prase:-)) Z vlaku jsem se pak vrátil pod přístřešek, ke kterému jsem si předtím omylem zajel, když jsem v průtrži mračen přehlédl odbočení na Hel… To jsem ještě netušil, jaká mňamková noc mě čeká. Přístřešek byl fajn, jenže se rozfoukal takový vichr a do toho další déšť, že jsem se lepil k jedné straně přistřešku, ale stejně jsem omokl. Ráno jsem sbíral rozfoukané věci za silnicí na plotě protějšího domu… Tu noc jsem toho moc nenaspal. Pořád jsem ustupoval mokru a schovával věci. Ráno alespoň nepršelo. Ale vítr fučel stále pořádný… Tak jsem pobalil a postupoval dál…

Projížděl jsem za různého počasí, ale vítr vlastně foukal už pořád. Někdy víc, až vichr, někdy jen pofukovalo. Projel jsem Gdynií, Sopotami, Gdaňskem. Tam jsem se prošel po molu, zajel jsem se podívat na maják, kde začala 2.sv. válka a pokračoval dál. Na už mě známá místa tentokrát jsem přeplul ve Šwibně přes Wislu a pokračoval na „kosu“ s Krynicou Morskou a dál až na hranici s Královcem. Tady zase noční přespání v lese u Baltu, ranní koupačka a epizodka s pohraničníky:-) Bylo krásné slunečné ráno. Ale pak se to pokazilo a odpo a na lodi z Krynici zase pršelo… Pokračoval jsem dál a blížil se k hranici s Kaliningradem. A přemítal, zda jet, či nejet dovnitř. K hranici jsem se blížil v občasném mrholení a v pozdím odpoledni. Pár kilometrů před hranicí mě kontrolovala hraniční policie, zajímalo je všechno, odkud, kam, proč jedu? Kde budu spát, proč do Kaliningradu, fotili mě, vizum, někam telefonovali a td… Tak jsem si je také vyfotil. Ale jen ze zadu, báli se netu… Hraniční přechod, kam jsem měl namířeno Mamonovo je už dávno zavřený… Takže jsem to musel objet k dalšímu… No, do Mamonova jsem zajel, bylo to vlastně při cestě a opravdu, bylo zavřeno. I když tam hlídají, světla a semafory svítí atd…

Jenže už byl večer a já se obával, že když pojedu na přechod, tak to budu těžko vysvětlovat. Jet na noc do Královce mi nepřišlo jako dobrý nápad. Přespal jsem kousek před přechodem. Ráno, když jsem pobalil a vyrazil, tak po chvíli další kontrola. Jako včera, ale tentokrát zrychlená. Ověřili si u někoho na tel, že mě včera kontrolovali a rozloučili se.

Když jsem přijel na hranice, tak to celkem proběhlo dle mých předpokladů. Poláci chtěli vidět brašny, pas atd, ptali se úplně stejně jako předtím, pořád dokola na to samé. Takže za chvíli jsem pokračoval dál. Po předchozí frontičce. Stál jsem v řadě s osobáky. Byl jsem třetí a pak za mnou přibylo asi pět aut. Zajímavé mi přišlo, že 1 auto polské, ostatní Němci.

V Ruské části, to proběhlo vlastně stejně. Zase ty samé dotazy a divení se, kontrola brašen… Takže jsem prošel…

Hned za hranicí mě překvapila fronta asi 10-ti osobáků z Kaliningradu do Polska. Ale spz jsem neviděl, byl tam široký pruh mezi silnicemi.

Tak a jsem na ruském území… Notywoe… Co teď…

Pokračoval jsem dál podle mapy. A přišlo první překvapení. Mapa mě nasměrovala na „silnici“ z šotoliny. Normálně tam ukazovaly směrovky. Cestou jsem předjížděl nějaký grejdr, který tu „silnici“ rovnal. Tyjo, to bylo dvojí překvapení v jednom:-))) Pak se „silnice“, po odbočkách změnila v regulérní rozbahněnou cestu přes takové údolíčko. Slušná rozcvička. Tehdy jsem ještě nevěděl, že ty šotolinové „silnice“ jsou ve všech dalších pobaltských státech stejné. Někdy hrozné, někdy lepší, ale k asfaltu to mělo daleko všude:-)) Došlo mi to v Lotyšsku, když jsem vídal dlouho hrozně moc zaprášená auta. Má původní úvaha o cementárně, nebo tak něco se rozplynula, když jsem viděl, jak tokové auto maže šotolinou v oblaku prachu… V Královci jsem vídal různé ruské vlajky se Stalinem, sovětské, se srpem a kladivem, ruské, dost soch Lenina. A hodně pomníků a památníků na 2. sv. válku. Tu tady dost žijí. Zrovna byl nějaký svátek Ruska, nebo tak něco. Pokračoval jsem dál, směr město Kaliningrad. Tam jsem dorazil zase za občasných deštíků a přeháněk. Přišel mi jako běžné, takové „zašlejší“ město, velký frmol, hodně lidí, hodně aut, mhd, a tak. Je to veliké město. Silně „proticyklistické“. Cyklopruhy různě končí, zábradlíčka u křižovatek, cyklopruhy od nikud nikam, vysoké obrubníky, všude hodně lidí. No, na kole se tam prodírat fakt stojí za to. Jo a všude ten elektrokoloběžkový mor… I tady…

Vozový park a auta v Královci jsou západní, na stejné úrovni jako v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. A vlastně jako u nás. Jen ne tolik škodovek:-) Ale v Estonsku jezdí škodovek opravdu hodně, odhaduju to na cca 15 procent. V Kaliningradě jsou západní obchody a firmy. Viděl jsem tam i české sklo… Zašel jsem do jednoho Sparu. Je to běžný „západní“ market, se vším nám známým zbožím. Včetně piv Kozel, Plzeň, Platan, Budvar, atd… Rusové běžně platěj kartama a telefonama. Jako u nás a v ostatních pb státech… Mě karty nefungovali.

Měl jsem představu, že budu moct platit dolarama, nebo eurem. Ale kdepak, neberou. Jen rubly. Jenže banky co jsem potkal cestou, byly zavřeny. A paní, které jsem se ptal, mě zavedla k regulernímu vekslákovi, který mi vyměnil 50 E za 3 900 Rublů. (Ale to jsem řešil až následující den, před odjezdem z Ruska) Ta zásobenost obchodů mě fakt překvapila.

Také jsem byl překvapen, že zde plyne takový běžný život, žádná bída, běžná auta, dost se staví (víc než v ostatních pb státech) Kdybych neznal to naše mainstreamové informování, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že je to válčící země, že je před krachem, že lidé žijí v bídě, nemají na živobytí a živoří. Takhle ze sedla kola a z hovoru s místními (o tom později) nic takového zřejmé není…

Další nemilé překvapení bylo, že přímo v Kaliningradu, a pak ještě i v Litvě u Baltu je rušena GPS. Takže jsou naprosto nepoužitelné Mapy.cz. Prostě to každou chvíli někam ustřeluje – do moře, do různých vzdáleností, dokonce pak „projetá“ trasa tvoří obrazce… Takže jsem stopaře vypnul… To je fakt opruz. V Kaliningradě jsem tak dost bloudil. A když jsem se zeptal místního týpka, vytáhl mobil a během několika vteřin mi ukázal , kde jsme… Asi jedou na Glonas, či co. Místní kluci, s kterými jsem se potkal ještě těsně před Kaliningradem a ptal se jich na cestu mě vzali do pevnosti. Staré pobořené a zaplavené. Připomínala mi náš Terezín. Zajímavá a rozlehlá stavba.

Z Kaliningradu jsem se vydal k pobřeží, k Zelenogradsku. Cestou jsem několikrát juknul na pobřeží. Fučel hrozný vítr, pláže běžné, jako všude v pobaltí. U moře je to moderní, hezké, obrovské budovy, hotely, nasvícené obchody. Jako na Západě. Lidi, tady courají, choděj na pláže, po obchůdcích a stáncích. Ale v moři prázdno, je to studené. Nábřežní kolonáda je krásná, veliké moderní budovy, staví a pokračuje se dál… Velké ruské kolo. Prostě jako na Západě, sankce nesankce. Valej tam očividně hodně peněz. A to i do staveb okolo. Bytové domy, rodinné domy, řadovky, takové „satelity“ jako u nás. Fakt se tady dost staví.

Večer, už za světel jsem odjížděl z tohoto letoviska směrem kolem Kaliningradu a k hranicím v Sovětskoemu. Púvodně jsem chtěl jet na obě ty „nudle“ v Baltu. K Polsku i Litvě. Jenže byl opravdu hrozný vichr, tak jsem to vzdal. Cestou , v nějaké vesničce jsem stál u chodníku, a přemýšlel co dál. Bylo někde po 23 hodině, mapa mě hnala po „cestě terénem. Ale po předchozích zkušenostech s těmito cestami se mi tam nechtělo. Najednou naproti mně přijelo auto, vystoupili 2 chlapi a vyrazili přímo ke mně. Notywoe, buď tajní fízli, nebo nějací gauneři. Mi blesklo hlavou. A najednou se ozvalo: dobrý den, co vy tady…:-))) Tyjo, byl to Čech, s Rusem. To se mi ulevilo… Česká rodina byla na prázdninách u ruské. Chvíli jsme s chlapíkem kecali a Rus mezitím telefonoval. Pak něco řekl Čechovi. A ten mi povídá: Jestli nikam nespěcháte, pojeďte za námi. Tady kousek bylíme. Rusové vás zvou na nocleh, večeři a tááák… Tak jsem po chvili souhlasil, jel za nima kousek do vesnice. Měli tam dům a ti Češi byli na týdenní návštěvě. Tak jsem dostal večeři, ostaní pohoštění už bylo na stole, sprcha postel sám v pokoji atd. Ten Čech má manželku Rusku a ta má sestru, která se zná s kamarádkou manželky toho Rusa. Nebo tak nějak:-)) Tak je pozvali na týden. A k tomu ještě mě… Mazec:-) Kecali jsme do noci pak jsme šli spát, ráno snídaně. Všichni byli milí, pohostinní a fakt jsme hezky pohovořili a podorozumívali se. Čech s manželkou uměli rusky a manželka Čecha i dobře česky. Takže super. Dopo někdy kolem půl dvanácté jsem odjížděl. A se svačinou na cestu:-)

Mazal jsem ve všudypřítomném větru směr Sovětsk, kde je hraniční přechod. Tam jsem dorazil před soumrakem…

Cesta kaliningradskýma pláněma byla dlouhá. Štreka, pak zatáčka, pak zase štreka, občas pár domků, občas vesnice. Všude okolo ohromné prostory, pláně – louky, pole. A takový všehochuť porost, listnatý. Ale pořádný les nikde není.

Takováhle krajina je všude v Pobaltí. Hlavní asfaltka, velká silnice a od ní ty šotoliny. Jednotlivá stavení, vesničky byly občas tady v Královci. V Lotyšsku a Estonsku většinou jen takové samoty a jednotlivá stavení. Nebo jen několik domků. Často dřevěné a často oprýskané. V Lotyšsku a Estonsku hodně prázdných, zarostlých, zničených a pobořených samot. Mezi nimi ty šotoliny… V Královci občas vesnička. A v každé „prdelce“ mají krámek. Většinou takový zašlý a utahaný „univermag“ 🙂 Nikde se tady nedá najít místo na spaní. Žádný hezký les, přístřešek, altán, prostě nic, kde by se člověk bez domova ukryl:-) To je taky všude stejné.

Měl jsem obrovské štěstí, před Sovětskom byla zavřená benzinka a ze zadu střecha… Super a na správném místě. Ten večer jsem toho, i po dost prokecané naci, měl celkem dost. Tak jsem si i přispal. Ráno bylo hezky a sluníčko.

Dojel jsem do Sovětskeho, tam směnil ty prachy s vekslákem, nakoupil ve Spáru (kde mají vše jako u nás) , pocoural jsem po městě, omrkl velikého Lenina. A vyrazil na hraniční přechod…

Přechod tu je u mostu (řeka je hranicí) , taková oplocená celnice. Byl jsem asi třetí na řadě. Měl jsem takový zvláštní pocit, snad projdu… První pohraničnice se zase ptala na to samé, kontrolovala brašny, proklepávala mě detektorem kovu. Z počátku byla přísná, ale pak to bylo i vtipné:-) Pak jsem postoupil ke druhé, té za plexisklem. Ta se nezakecá a neusměje, ta byla ostrá pořád. Ta prověřovala velikou lupou pas, koukal jsem ji do očí atd. Pak mě pustila dál, za branku. Jenže jen co za mnou zaklapla branka objevil se oficír v kravatě a povídá něco jako pajdi se mnoj. Notywoe, a je to tady… Šli jsme přes silnici, do protější budovy. Tam mi řekl, ať si vezmu telefon. Chvíli mě nechal čekat ve vestibulu. Pak přišel a zase se ptal na to samé. A něco dalšího. Chtěl vědět číslo tel a imei telefonu. Našel si to v něm. Pak jsme šli ven, ukázal mi kudy mám jít po mostě. Nesměl jsem jet, ale musel strkat kolo. Proti mě šla paní z Litvy. Připadal jsem si jako Brosman, když ho měnili, jako Jamese Bonda, Korejci… :-)))) Litevci zase byli zvědavý a zase se ptali na to samé prohlédli brašny atd. A pustili mě dál…

Měl jsem za to, než jsem byl v Královci, že: Bude to tady zahuštěné kasárnami, je to malé území, tak bude osídlené, zakasárnované, nebude žádný volný prostor, budou všude cedule, že nesmím fotit a vstupovat, všude budou policajti a vojáci, bude tady bída, chudoba a zlí lidé. Ale vlastně jsem zažil ve všem pravý opak. Viděl jsem jediná archaická kasárna u města, jako z roku 1970., Ohromné , širé, prázdné prostory, žádná cedule zákaz vstupu a focení. Policajta jsem neviděl, jen jedno policejní auto. Takové staré. Bídu a chudobu jsem neviděl. Ani otrhané a zanedbané lidi. Prostě takový normál, jako v ostatních pb státech. Jen v Estonsku, na terminálech trajektu mě překvapilo hodně evidentně mimoevropských cestujících…

A jsem v Litvě… Ufff, jsem rád, že jsem zase v Eurosajuzu :-))

Litva hned odtud je taková „zašlá“. Reálný socialismus tady je vidět dodnes. Pak blíž a blíž k pobřeží se to zlepšuje a zvyšuje úroveň zástavby. I probíhá revitalizace starých paneláků. Na pobřeží už je to krásné. Nádherné domky, resorty, kiosky, obchůdky, kavárny atd. Parádní cyklostezka podél pobřeží. Pláže, kam se chodí lidi opalovat a procházet, na kávičku. Ale v ledovém Baltu nikdo…:-) Tenhle pricip – u moře krásné pláže a vybavenost, nádherné domky, resorty a ubytování. Vše hezky upravené. A čím dál od moře, tak úroveň klesá. Platí ve všech pb státech, včetně Královce. Tedy alespoň v částech, které jsem měl možnost projet a vidět. Takže vlastně západní části. Na východě to zřejmě bude v horším stavu. Přijdou mi tady opravdu velké rozdíly v úrovni u moře a dál od moře.

Litvu jsem projel po nádherné cyklostezce , přes přímořská střediska. U moře je zase rušen gps signál a zase jsem bloudil. Zabloudil jsem do nějakého bývalého papaláškého areálu. Velký hotelový komplex. Okolo nějaké velké větrací trubky ze země. Zřejmě tam je něco rozlehlého i pod zemí… Staré, zašlé, prázdné, mrtvé. Toto bývalé středisko…

Ale i tady jsem jel kus cesty po výše zmíněných šotolinách. Nastal mi tady problém, prasklo mi několik drátů v zadním kole (už mi praskl v Praze a opravoval jsem v Polsku), takže jsem začal být trošku nervózní. Jenže pak mi začalo i „plavat“ zadní kolo. Utíkalo mi. Tak jsem nevěděl, jestli je to měkkým kolem, nebo prasklými dráty, nebo kombinací obého. Dojel jsem, po několikerém dofukování, na Litevsko Lotyšskou hranici. A cca o půlnoci se dal do servisování. Byl tam takový osvícený plac. Vyměnil jsem duši, a když už jsem v tom, tak vyměním řetěz… Jenže jsem ho, já v.l nějak špatně nasadil a chrup, urval jsem patku přehazovačky. Notywoe… Naštěstí patku mám, už kdysi mi praskla a ten opruz si pamatuji… Takže výměna patky a předělání řetězu. A paráda, jedu dál… Kolo šmajdá, ale neplave, takže můžu pokračovat. Jedu další asi 2 hodiny, ale není kde složit hlavu. Nakonec jsem zahučel poblíž lesní cesty pod širák. Ráno je zima, pobalím a pokračuju dál. Jenže je neděle ráno a potřebuji řešit ty dráty… Já a brašny něco vážíme. A 1 drát mi praskl v noci při foukání kola:-(( Ve městě kam jsem přijel hledám servis, ptám se lidí, vypadá to marně i přes snahu lidí mi pomoci. Nakonec jsem narazil na servis, kde měli otevřeno (ten příběh a objevení servisu je na samostatné vyprávění) , přesvědčil jsem paní prodavačku, zavolala servismena a společnými silami jsme dráty doplnili a dal mi pár navíc, nakoupil jsem duše a pro jistotu rezervní šlapky. Z jedné se mi ozývá hrozné, ostré vrzání a skřípání. Z těch dešťů a šotolin…

No, ale super, kolo v cajku. Zbývá sehnat patku, tady ji neměli. Koupil jsem je (raději 2 dál po cestě) . Takže mastím dál, směr Riga… Tu jsem trošku projel, pojedl jsem tam, zašel do nákupáku. Normální, moderní civilizované „Západní“ město. Cestou kousek před Rigou se ke mně přidal pán, s paní, Češi. Kteří tam byli na dovče a byli se projet na kolech. Tak jsme pokecali atd. V Rize jsem se vydal jiným směrem.

To už jsem začal cítit, že v Parnu budu brzy. Takže si pohrávám s myšlenkou, že dojedu dál. Že přejedu celé Estonsko, až do Tallinu a přeplavím se do Helsink…

Z Rigy pokračuju dál, tou samou krajinou, zase i po šotolinových cestách, kolem zastaralých, i prázdných a zničených samot. Kousek před Estonskem jsem přejížděl takový zajímavý dřevěný most. Pak kus za ním byl kamion, který na ten most vedla navigace. No, teda, to asi neklapne…

Já pokračuji dál. Těsně před Estonském jsou 2 ohromné alkoholické obchody hned u sebe. Tak tam nakoupím svačinu, domluvím dobití powerbank a v podvečer pokračuji dál.

Za chvíli jsem v Estonsku. Přechod je znát jen podle několika cedulí.

Ráz je stále stejný, ty dřevěné domky a budovy. Jak jedu Estonskem, začínám být nadšený. Přijdou mi tu domy opravdu krásné, hezká silnička, posekané trávníky. Vypadá to tady jakože nejvíc vyspělé z pb států. Přespím pod takovým jakoby jevištěm, s kytkami a duchovní tematikou. Ve vesnici, po dlouhém hledání spaní a s občasným drobným mrholením. Střechu potřebuji…

Ráno posnídám, vylézá sluníčko, pobalím a vyrážím dál… Už mám přebukovaný lístek na bus z Tallinu. Když přijíždím do Parnu, fouká vítr, občas poprchává. V Parnu mě překvapuje ta rovina a Balt v podstatě na úrovni města. Vypadá to, že kdyby Balt stoupl o metr, tak Estonsko zmizí… Schoval jsem se před deštěm do zahradní restaurace. Na silnicích tady mají sochy slonů. Projel jsem město. Je to menší poklidné město, s hodně hřišti, sportovišti, plážemi. Jezdí tady na vodě na prknech a vítr je prohání na padácích. Na plážích zase kavárny, restaurace atd. Vyrážím přes vnitrozemí směr Tallin…

To vnitrozemí mě hned kousek za Parnu zklamává. Úroveň bydlení tady rychle klesá a já si upravuji názor na Estonsko. Je to jako předtím. Staré mrtvé, pobořené samoty, zašlé bytovky. Do několika jsem nahlédl a zaznamenal to… Také jsem si všiml, že některé velké, z dálky krásné a barevné budovy jsou z blízka jiné, než jsme zvyklí. Stěny jsou upraveny lepidlem a perlinkou a natřeny. Bez finální vrstvy (finálka, štuk). Což z dálky vypadá hezky, ale z blízka to je vidět. Jo, vlastně ještě i u bytovek a paneláků dost často nemají okapy a tudíž ani svody. Cestou po šotolinových silnicích potkávám veliký solární prostor. Ohromná plocha solárních panelů a okolo desítky větrných elektráren. Na vymýcené veliké prostoře, těch nekonečných zarostlých ploch. Do Tallinu opět dojíždím za deště, který se spustil cestou…

Přijíždím tam k večeru. Před deštěm se ukrývám v obchoďáku. Jídlo, kávička, lelkování. Jenže pořád prší…

Tak vyrážím směr terminál trajektu do Helsink. Ať vím ráno co a jak… Ráno v šest vyplouvám a musím tam být nejméně hodinu předem. Koupil jsem lístek. Terminálů tam je několik a v jednom nalézám úkryt do 1. hodiny po půlnoci. Dám si kavčo, dobijím powerbanky. Jenže hoďku po půlnoci zavírají. Venku fučák a déšť. Schovám se v přilehlých garážích. Je tam celkem teplo a bezvětří. Vydržím tam do rána a pak frčím na loďku:-) Pořád hrozně fouká a poprchává. Ale od severu by se to mělo lepšit. Na trajektu si zdřímnu a to mi moc pomůže. Do Helsink připlouvám za hezkého počasí, svítí sluníčko a lehce pofukuje. Projíždím si po Helsinkách. Úplně mě drkne do očí – běhá tu hrozně moc lidí. Je to až očividné a nepřehlédnutelné. Helsinky jsou opravdu moderní město, připlouvají ty ohromné trajektové lodě, co pojmou desítky kamionů a autobusů, a asi stovky os.aut. A pár cyklistů :-)) Po projížďce Helsink se vracím na trajekt a frčím zpět do Tallinu. Tam už je také hezky. Jen pořád fouká… Vyrážím podél pobřeží, dávám sváču při západu sluníčka nad mořem a zase se vracím do Tallinu. Těžko hledám nocleh, nakonec nalézám. A budu tam 2 noci. V Tallinu mám 1 volný den, courám tam, projíždím a lelkuju. Zítra ráno odjíždím k domovu.

Takže se mi čas nachýlil a v neděli 22. 6. nastupuju na bus a frčím k domovu. V pondělí 23.6. odpo jsem v Praze. Ještě si domů došlapu z Kralup, abych měl přes 2 tis. Km. Ukazuje mi to našlapaných 2 006 km. S tím chaosem u Kaliningradu a Litvy. Takže vycházím z tachometru. Mapy.cz jsou díky tomu rušení gps zkreslené.

Pak jsem se ještě cestou stavil na víně u Lejdyny a večer jsem po necelých 3 týdnech doma…

Teda, jsem se rozepsal… Ale když to tak shrnu a když srovnám Královec, Litvu, Lotyšsko a Estonsko, tak bych ty země viděl hodně podobně. Žádný znatelný rozdíl v úrovni života, bydlení a civilizace jsem tam neviděl. Tu Litvu jsem jen štrejchnul tím nejvyspělejším územím, takže ji neumím vyhodnotit. Dost na mě působilo jako nejvyspělejší Estonsko. Jenže to vnitrozemí bylo opravdu pozadu… Takže za mě je to v těch zemích naprosto srovnatelné a nemají si co vyčítat a závidět. Myslím, že celkově jsou oproti nám pozadu. A u nás není ten „sešup“ úrovně venkova oproti městům a turistickým centrům tak markantní. Tamní venkov je o několik tříd níže a pozadu.

Jsem rád, že jsem tento „hec“ absolvoval. Viděl jsem země, kde jsem nikdy nebyl a kdoví, jestli tam ještě pojedu. Je to náročná cesta. Jak fyzicky, tak psychicky. Našlapat 2 tis. km za 17 dní, ve větru a dešti (dost často) není úplně sranda. Jo a 1 den bylo vedro, pařák 35 °C. Pak zase déšť. I psychicky je to náročné. Vlastně pořád sám, v cizích zemích, bez jazykové výbavy. V podstatě kdykoli se může něco stát. Porucha na kole, nebo těle…

Ale vše jsem zvládl a přežil bez vážných problémů. Zřejmě i trochu štěstíčka jsem potřeboval. Na druhou stranu i dost strastí jsem si užil. Zejména v souvislosti s počasím a noclehem.

Také mě tam překvapilo velké množství čápů. Ve všech státech, včetně Polska je hodně čápů. Několikrát jsem byl od něj několik metrů. Stavějí jim tam na sloupy elektriky takové železné konstrukce na které si čápy dělají hnízda… V jedné vesničce jsem jich průjezdem napočítal 6 hnízd. Také jsem cestou viděl dost lišek a liščat. 2 x jsem v noci vjel do stáda divočáků. A to byla panika:-)) Naštěstí u nich větší, než u mě a rozprchávali se…

Taky mě překvapilo, že v Polsku bylo cestou hrozně moc domů a pozemků na prodej. Také mi to vrtalo hlavou. Normálně cedule „prodám“… Polsky samozřejmě:-))

Také bylo zajímavé, že v Lotyšsku a Estonsku není v noci tma. Pokud je jasno a neprší tak se dá po půlnoci jezdit bez světla a obloha tvoří zajímavé obrazy… A v Litvě, Lotyšsku a Estonsku je o hodinu víc. To mě dost překvapilo a dlouho jsem špekuloval, jak to vlastně je. V Královci vlastně ani nevím…

Noci byly poměrně chladné, nejméně bylo asi 7°C. Běžně 10 – 13°C. Přes den nejvíce v jednom dni, kdy bylo 35°C, běžně teplota opravdu v průběhu dne hodně kolísá. Standardně přes den 15 – 20°C, dost často stoupala nad těch 20°C, do 25°C. Počasí tady silně kolísá a mění se. Ze sluníčka k deští je často velmi rychle. Svítí sluníčko a za půl hoďky prší. A opačně. To se týká i kolísání teploty. Jen ten vítr je taková stálice:-))

Přišlo mi, že se v těchto státech málo lidí věnuje cyklistice. V Královci vlastně nula cyklistů. Opravdu jsem potkal asi 3 chlapy v cyklistickém. Lidé tu na vesnicích občas jezdí na herkách:-) V Litvě na té cyklostezce byl celkem frmol, cyklisti, bruslaři, i pěší. Ale Lotyšsko a Estonsko zase taková lehce kladná nula. Občas někdo.

Všude, kromě toho Královce, jsem platil kartami. Původně jsem nechtěl, ale bylo to snadnější. Když neznám ty peníze. V Polsku Zloté, ostatní Euro. Ale všude je ta samá masírka lidí jako u nás. Tlačit do těch samoobslužných pokladen. Sice tam lidi chodí, ale fronty jsou u pokladen s paní – povětšinou.

Takže to je tak vše, co mě napadá, že bylo dobré zapsat. Dost věcí jsem vynechal, případně nerozváděl, protože to bych musel napsat knihu. Ale to hlavní tady je. Byl to fajn výlet, který určitě není pro každého. Ale já jsem rád, že jsem ho absolvoval a můžu si udělat obrázek o tamních státech. Hlavně ten Královec byl taková tajemná neznámá. A jak nám je líčen jako nějaký Mordor, tak to se tam tedy rozhodně nekoná. Kola, větru, deště, ale i sluníčka jsem si užil dost a byla to zajímavá a i trochu dobrodružná cesta.

Víťablonďák