Na kole podle Vltavy – květen 2026

Na čtvrtek 7. až pondělí 11.5. jsem si zase vymyslel taškařici:-))

Na kole podle Vltavy, ze Šumavy už jsem jel dvakrát. Tentokrát jsem si to udělal ještě výživnější. Pojedu z Kubovy Huti, k Vltavě, podle ní, objedu dokola Lipno (takže vlastně jedeapůlkrát), pak zajedu přes Vyšší Brod na nejjižnější bod ČR, poté zase tak nějak podle Vltavy, přes Budějovice, Orlík, Slapy, Prahu, Kralupy, Mělník, Litoměřice, Děčín a budu pokračovat na hranice s Německem, dojedu do Bad Schandau a tam přes kopečky na nejsevernější bod ČR.

Původní plán byl jen do toho Děčína, případně na hranice za Děčínem. A třeba se vrátit domů na kole. Mám málo dní, tudíž málo času.

Tak a popořádku: už mám takový zvyk, že takto zjara vyrazím na tu Vltavu. Bývá tam ještě zima, v noci mrazíčky. Takže díky té Vltavě jsem si vloni po slušném vymrznutí koupil teplejší spacák.

Tentokrát mi přišlo lepší jet do Vimperka busem, pak to docournout vlakem. Je tam výluka, tak jsem nevěděl, jak to bude s kolem, ale kdyžtak to dojedu po svých:-) Nakonec měli na kola dodávku, takže pohoda.

Po příjezdu do Kubovy Huti, ve čtvrtek k večeru jsem si zajel na večeři do restauračky. Chvíli před 20. hodinou vyrážím vstříc tomuto dobrodružství.

Celou dobu mám vlastně skvělé počasí, svítí sluníčko, které krásně hřeje, přes den se teplota drápe až kolem 25°C, pofukuje vánek. Ve stínu je chladněji a večer a ráno celkem zima. V noci bylo nejmíň kolem 1 stupínku. Takže fakt super :-)) Slibované deště, bouřky, které řádily před odjezdem a měly pokračovat, nedorazily… Naštěstí:-)

Ve čtvrtek před 20. Hodinou, pěkně s plným bříškem vyrážím. Po hodince jsem našel fajn nocleh, kde jsem se vybalil a přespal. A ráno vyrážím šumavskou zimou, klidem a tichem dál. To je paráda. Cesta jde dle předpokladu, za chvíli jsem u Lipna, to jsem si objel tentokrát bez přívozu. Chtěl jsem, ale časově mi to nevyšlo. K večeru se mi nechtělo čekat na převoz, tak jsem mastil na ten nejjižnější bod ČR. Cestou jsem se ještě stavil ve Vyšáku na Pho. A vůbec mi v tom Vyšáku přišlo, že tam je nějak moc asiatů a jejich „prodejen“. Možná to bylo jen na mé trase, ale až mě to bouchlo do očí. Na tom bodě jsem byl za soumraku. To nastoupávání po kamenité cestě nebylo moc příjemné (ale proti severnímu bodu suuuppééérrr, krásná cesta). Ale pak zpátky – to mi frčelo, za svitu čelovky opravdu svižně. Až jsem se obával, aby se něco neseběhlo. Pokračoval jsem dál, a dorazil až na stejný nocleh jako minule, za Rožmberkem. Ten Rožmberk je takto v noci nádherný, krásně osvícený, odráží se ve vodě i s ostatníma stavbama. Jen na fotkách to tak nevyzní.

V sobotu jsem za chvíli v Krumlově, kde jsem chtěl posnídat v cukrárničce. Ale bylo celkem brzo a nějak rychle jsem profrčel. Jsem ani nijak necoural jako minule, a za chvíli jsem byl v tom krpálu nahoru z Krumlova. Ten je hrozný a fakt ho nemám rád. I když teď už vím, že proti tomu z Bad Schandau je takovej přívětivej a pohodovej…:-))

No nic frčel jsem dál, za další chvíli jsem ve Zlaté koruně v kempu. Sem jsme se něco najezdili v mládí. Tedy spíš napřiplouvali, na lodích. To byly časy… Teď to tu je jiné, velké budovy, restaurace, obchod, žádné stromy, rovný trávník na stany. A na jídlo ještě brzy, až od jedenácti. Tak jsem si dal 2 polévky a 4 rohlíky a mastím dál… Zase do výživného kopce kousek za kempem. Postupuju dál, cestou jsem se stavil na jídle, pak v Týně u samovýčepu na limču, a pak ještě na náměstí v cukrárně na kávičku a zákusky. Pokračuju dál, někdy po 23.hodině jsem Lichovech, kde jsem přespal v takovém altánu u dětského hřiště. Ráno už tam byl šrumec, připravovali tam běh. Už od Lipna jsem si všiml takových fáborů Vltava run. Tak nějak jsem jel podle nich, někde zmizely, pak se zase objevily. Vlastně až do Prahy. Nějaký běh, který nevím jak fungoval, ale tady bylo stanoviště a začal jsem potkávat i běžce. Teda, říkám si, zlaté moje těžké kolo…:-)))

Projíždím tou kopcovitou krajinou, až do Buše. Tady je super hospa, vlastně dvě. Jenže je brzy, otevírají v 11. Tak jsem nakoupil velkou svačinu a nadlábl se a prosušil zpocené věci na sluníčku. Pak pokračuju dál, hezkým údolíčkem s říčkou a brodem. Za chvíli jsem ve Štěchovicích, pak podle Vltavy po velké rušné silnici. Naštěstí tu je široká krajnice. Projel jsem Prahou, žádné zdržování. Mažu dál, podle Vltavy. Kralupy, Mělník, tam jsem zajel na vínko a pokec a pokračuju dál. Někdy kolem 17. hodiny jsem v Beřkovicích. Tady jsem si dal véču a zase pokračuju. Ještě nemám ani 500 km najeto, je neděle skorovečer a Děčín je sto kiláků daleko. Tyjo, jsem asi blázen, to nemůžu stihnout. Ještě mě pořád drží ta myšlenka Nejsevernějšího bodu a přemýšlím, kde přespím. Abych se zítra stihnul nějak rozumně vrátit. Po večeři se mi jelo celkem fajn, hezky to utíkalo, Roudnice, Liťák a v Děčíně jsem chvíli před půlnocí. Tyjo, to je ještě dálka. A v tom němčourově kdoví, jak to bude. Na mapě to nevypadalo tak hrozně, tak pořád plný odhodlání pokračuju dál. Zatím mě známými místy. Projel jsem hranici do Německa, za ní se buduje, ale nějak jsem to objel a v půl druhé jsem v Bad Schandau. No nic, zajedu na ten „bod“, a pak uvidím. Zdřímnu cestou, nebo někde u něj. Je to tam třicet kiláků, takže 2 hoďky:-)) Bylo to víc, než dvakrát dýl…

Teda, no to jsem si dal. Kdybych věděl, co mě čeká, tak na nejsevernější pod fakt z vysoka prdím:-) Už někdy od Roudnice a Litoměřic cítím, jak mě pobolívá pravá achilovka. Snažím se jí ulevit, ale je to horší a horší. Na kole to jde, ale když slezu, bolí a nedá se chodit. Ale už je to kousek. Tak vyrážím přes řeku na ten náš „levý“ výběžek. Notywoe, co tady mě čekalo… Hned za řekou, ještě v Bad Schandau brutální krpál nahoru. Strkat nemůžu, bojím se o tu achilovku, tak šlapu a šlapu. Jenže ono to je pořád nahoru. Buď krpál, nebo jen kopec. Tyjo hrůza. Pak už jedu občas i rovinku, nebo dolů, kopce pořád hrozné. Naštěstí i hezké silnice a stezky. Ale blíží se ráno, mám za sebou dnes kolem 250 km, cítím úbytek síly a energie. To je očistec. Sjel jsem prďáckými sjezdy do německého Sebnitzu. Fakt nádherné, barevné město, říčka, mostky, krásné domy. Takto v noci jako z pohádky. A nebo už z toho blouzním…? :-))) Ale bál jsem se, jak se odtud dostanu. Já tohle nechci a ani nemůžu vyjíždět zpět. Doufám, že to už nebude moc nahoru. Myšlenka, že se tudy budu vracet mě naprosto děsí a cestou přemýšlím, jak se tomu vyhnout. No, pokračuju. Pak najednou hranice a za ní Čechy. Tady to je o parník pozadu, omšelé, omlácené a evidentně zanedbané území. Fakt rozdíl. Ale české spz…! Přemýšlím, že pak někoho uplatím, aby mě i s kolem odtud odvezl někam na vlak…:-) No, pokračuju směr Nejsevernější bod. A co myslíš? Jasně, pořád do kopce:-)) A najednou, už za světla vesnice Severní. To je příhodné jméno pro konec světa, teda vlastně Česka… Takže pokračuju dál, do kopce. Dojedu ke kamenům na silnici, za nimi je zase Německo. Vydávám se po stezce do lesa. Teda, to je taky lábuž. Samé kořeny, proplétám se s těžkým kolem mezi stromy, hraničními patníky, potokem, blátem atd. Jet už fakt nejde, tak strkám, skučím bolestí, ale postupuju. Cíl se přibližuje velice pomaličku a je iritující, když rvu kolo a po chvíli mi na mapě svítí do cíle pořád stejně. Toho jsem si už všimnul v těch německých kopcích, když jsem rval kašpárka a čísla se moc neměnila…

No, chvilku před šestou hodinou jsem tu. Tedy přesně v 5:50 hodin, po 621 najetých (a nastrkaných) kilometrech a po 39:50 hodin v sedle (nebo vyšlapování) jsem na místě.

Jsou tu 2 velké ležící kameny a vévodí jim jeden stojící, který má na sobě cedulky. Z jedné strany česky a z druhé německy – že je to nejsevernější bod ČR…

Vytáhl jsem z brašny a nalil si tramínek od Bettiny, zaúřadoval a zapsal nějaké formality a data. Našel kešku, která je hned tady a vydýchával celý ten můj vltavský výlet. Je tu krásně, klid, ptáci řvou a zpívají, nikde nikdo. Jen jeden magor s kolem a brašnama si sem zajel na víno…:-))) A teď neví, jak odtud… :-)) No, nakonec super, oni odtud kousek jezdí vlaky do Ústí a Děčína. Super. Z Horní a Dolní Poustevny. Přes které jsem jel. A teď to budu mít z kopce.

Takže po odpočinku, fotkách a formalitách ještě chvíli rozjímám, Mám toho tak akorát a cítím únavu. Ale takovou tu fajn únavu. A teda i tu achilovku. Když jsem to rozhýbal, tak to nakonec šlo. Ale rozhýbat ji po chvíli klidu je zase bolestivé.

No nic, pobalím, pozapínám brašny a strkám zpátky lesem. Tyjo sice z malého, ale přecijen z kopečka se to strká výrazně líp. Takže za chvíli jsem na asfaltce, pak dolů. To to hezky jede, rozhlížím se a mířím na nádraží. To je samozřejmě mrtvé, ošuntělé a zrušené. A po dalším odpočinku přijíždí vláček, já jsem vysvobozen a frčím s pár svižnýma přestupama k domovu. Na oběd už jsem na Mělníku. Pak jsem se zastavil na myčce a ten kousek domu už nějak dokroutím. Sice nevím jak si sednout, jak šlapat, ale je to kousek. A už se těším do vany…

Takže takto jsem si užil fajn prodloužený, květnový, sváteční víkend. Teď, když tady smolím ten svůj zážitek do klávesnice, tak už ničeho nelituju. Jsem rád, že jsem byl na nejsevernějším bodě ČR a 57 hodin předtím na nejjižnějším. A mezi tím skoro přímá cyklolinka podél Vltavy :-)) Takže super a za mě dobrý!

Víťablonďák