Pátek 29.5 – čtvrtek 18.6. 2026

Tak jsem si na letošní cyklovýlet vymyslel zatím nejnáročnější a nejdelší výlet na kole. A to z Čech, ze Šumavy dojet tak nějak podle Dunaje k Černému Moři. A když čas a moje kondice dovolí, tak ještě nakouknu severně do Moldávie. Abych měl další fajfku navštíveného státu.

Takže úkol zní jasně: Z Čech, přes Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko dojet do rumunské Constanty k moři. A pak ještě juknout do té Moldávie, jako bonus…

Po nějaké přípravě trasy a pozjišťování jak to kde chodí ohledně peněz, placení, víza atd. jsem naznal, že by to mělo vyjít. Neměla by nikde být žádná zásadní komplikace, ani potřebné vízum. Oproti loňskému Kaliningradu…

Takže v pátek 29.5. po práci se začínám dobývat na Šumavu. Večer jsem na Soumarském Mostě, kde si dám večeři v restauraci a ještě přejíždím na nocleh do Stožce. Tady už to znám, párkrát jsem odtud vyjížděl podle Vltavy…

Ráno vyjíždím a projíždím Šumavou směr Pasov, kde mě čeká Dunaj… O Velikonocích jsem jel od začátku Dunaje v Donauenschingenu do Lince. Takže teď si kousek (Pasov – Linec) zopakuji. V Pasově už je Dunaj mohutná řeka, kde se do ní ještě vlévá Inn. Juknul jsem na tu špičku soutoku, trochu projel městem a frčím, za občasných deštíků, dál podle řeky. Počasí mi celkem přeje, je teplo, sluníčko občas déšť a přeháňky. Pak zažívám už celkem vedra a do toho bouřky, asi dva půldny jízdy v dešti, ale není zima, takže dobrý:-))

Co k tomu napsat: Německo, a pak Rakousko, to je paráda. Krásné cyklostezky, výborně značené, nádherný asfalt, často po břehu Dunaje. No prostě tady to je cyklistice zaslíbené… Projíždím podle Dunaje, protínám Linz a mířím k Vídni. Cestou ty deštíky, ve Vídni zase juknu ke katedrále a pokračuju dál… Na oběd jsem v Bratislavě, cournu se po městě, dám si tu oběd a mířím na Budapešť. Za Bratislavou je nekonečná rovinka po krásném asfaltu podél vodní nádrže. Notywoe, to je plocha vody. A ta délka… Nekonečná placka… Vítr mi naštěstí foukal do zad, takže super. Pak vodní elektrárna Gabčíkovo. Pokračuju dál. To už začínají vedra. V Budapešti juknu na nulové náměstí, kde si dám vínčo. Je to takový dílčí cíl a vedro je až nečekané. Odtud se počítají kilometry silnic v Maďarsku. Pak ještě zajedu na další dvě nejhlavnější náměstí, přejdu zajímavý most a frčím dál… Maďarsko, hlavně ty jejich „cesty“ se mi začíná zajídat. Cyklostezka tu vede rozbitými silničkami, stezkami, po hrázi Dunaje i po travnaté pěšince. Zadek už toho začíná mít dost, mám ho jak řešeto. Takže sháním silikonový povlak, kterých mám doma asi 5. Ale nepoužívám je… Pokračuji dál…

Z Maďarska projedu do takového výběžku Srbska. Trochu jsem byl zvědavý, co Srbové na hranicích. No, byli taky zvědaví, ptali se, divili a tak. Trochu nahlíželi do brašničky, ale celkově celkem dobrý. A docela i sranda. Horší to pak bylo na vstupu do Chorvatska. Dělám si běžně na hranicích fotky. Možná to je trochu provokativní. Ale bývá to v klidu. Ale tady svižně vyběhla z prosklené kukaně taková fakt pěkná pohraničnice a musel jsem před ní tu fotku smazat. Jí jsem si také vyfotit nemohl. A to nebylo všechno. Když jsem přišel na řadu, tak mě takový tlustý hraničář poslal k nerezovému stolku. Nejprve jsem myslel, že si dělají srandu, ale kdepak… Musel jsem ke stolu, vyndat věci z brašen, dělali ofuky s pasem. No prostě oser a pruda! Horší, než Kaliningrad:-(( Chorvati… Členi eurosajuzu…:-((( No projel jsem…

Zase, jako dříve v Maďarsku a budou i dál, vlastně už ve všech státech: Nekonečné zemědělské lány, kam až dohlédneš. Obilí, slunečnice, kukuřice, louky a maličko i řepka. Ale ty nekonečné rovné lány polí mě fakt překvapily. To jsou plochy… Ty budou už pořád, až k moři. Tak to nebudu pořád opakovat:-)) Na pár úsecích budu zdolávat protivné kopečky (i se něco nastrkám) ve vedru, ale celkově to je rovina.

Po Chorvatsku jsem vjel zase do Srbska. Tentokrát na delší dobu a vlastně bez problému, jen nějaké otázky a dorozumívání.

Srbsko pro mě byla velká neznámá. Nejsou v eurosajuzu, tak jsem byl zvědavý… Tady byly i veliké sady jabloní, hrušní, třešní a tak. Zakrytých síťěmi. Je to tu pozadu, hlavně na venkově. Ale potom vlastně ve srovnání s Rumunskem a Bulharskem, to je vlastně stejné… Ale ten bordel tady. To mě dostalo. Všude nehorázný bordel, poházené věci, flašky, petky, no prostě chlív. A to všude. Problém najít spaní. Když už někde byla nějaká střecha, altán, třeba na hřišti, tak tam byl bordel. Nejsem žádná princezna, ale tohle se mi fakt eklovalo. Jinak lidi fajn, celkem zdravili, občas tu člověk potká cyklistu, celkem mají i cyklostezky. Cenově to tady pro nás je asi z celé trasy nejlepší. A mají fakt hodně moc hezkých holek a žen. Nachomítl jsem se v místě, kde byly svatby. A nevěsty nádherné. Celkově, všude hodně hezkých holek… A v Novim Sadu, to byla jedna velká diskotéka. Všude se pařilo, bary, restaurace, světla, lidi na couračce u řeky, všude vůně grilu. Tady to fakt žilo. Jako by už byla sezona. Jako u nás na Mácháči v červenci…:-) Vůbec, v celém srbsku se po nocích courá všude možně, paří, hraje muzika, rodinné sešlosti a tak… Bělehrad je veliké město plné turistů, samá restaurace, kolonády po nábřeží, vedro, žije to tu. Bělehrad jsem bral jako další takový mezicíl. Je zhruba v polovině cesty. V Srbsku hodně jezděj na takových elektro „motorkách“, takové jako skutříky, el.koloběžky. Jezděj tu na tom děcka, mládež, dospělí vozej malé děti atd… Celkem mají solární panely. Ale hrozně málo elektrokol, jaké známe od nás. Jen dva lidi (pár) na vyjížďce na elektrokolech. Jinak normální kola. Cyklostezka celkem ujde, docela i značená a jezděj tu i cyklisti:-)) Což mi až do Rumunska přišlo normální. Srbové mají velké markety, Lidl a takové. Sortiment jako u nás, mají tam vše. V městech je ta úroveň vyšší. Ale i na vesnicích mají moderní samošky, platí se kartami. Ale v malých obchodech, kavárny, jídlo, suvenýry atd spíš hotovost.

Ze Srbska do Rumunska, přes takový táhlý kopeček, jsem prošel v pohodě, zase jen dotazy, jestli nemám zbraně, alkohol, cigarety…

A pak to přišlo, Rumunsko… Tak tady to jižní Rumunsko je jeden velký Chánov, rozdělený na vesnice. To je mazec. Opravdu cikánov… Ale mají krásné cedule u vjezdu do vesnic. Hezky barevné, často takové úplně portály s konstrukcí i nad silnicí. Jsou asi hodně nacionalisti, mají hodně rumunské vlajky. A to na vsích, podle silnic i jen lidi. Mívají i ploty, okolo oken atd vybarveno v rumunských (sparťanských) barvách. Hodně tu mají i vlajky EU. Často na budovách společně. Podél silnic mají hezké patníky, které značí vzdálenost k nějakému většímu městu a k nejbližší vesnici. Větší bývají po kilometru a menší po 100 metrech. Je tu hodně pomníčků u silnic. To už bylo i v Srbsku. Hodně mladých lidí…

Rumuni jezděj jako prasata, rychle přes vesnice i mimo ně. Tůrujou auta, fakt se toho nebojej, trouběj. I jen tak, aby se vědělo, že jede… Těm pomníčkům se nedivím… Přitom ve vesnicích si u silnic hrajou děti, v písku, pobíhají, jezdí se také hodně na elektrokoloběžkách a el.skůtřících. A to je Rumunsko prošpikované policií. Pořád a všude jezdí policejní auta, kontroly, jen tak postávají atd. Policajty vidíš každou chvíli. Ve dne v noci. Viděl jsem spoustu řešení, kontrol, zákroků, zřejmě konec nějaké bitky se sanitkou a policií u benzinky, bouračku mladého debila v bavoráku, ve vesnici… Nechápu, jak můžou jezdit tak, jak jezděj, když tu je tolik policajtů. Evidentně radary nemají…

Ve vesnicích se posedává u krámků, kterých tu mají všude hafo. Takové hegešácké samošky, kam choděj místní vysedávat na pivo, hodně kalej, vyhrávaj do noci, couraj všude možně. Ale mají i moderní samoobsluhy jako jsou u nás. Zaujal mě jejich „výkup“ pet lahví. V marketech, ne bo před mají automaty na výkup petek. Dostávají z nich nějaké lístečky, asi sleva na další nákup. Někde mají přistavené takové mobilní automaty, jako kontejnery. V jednom Kauflandu jsem seděl v kavárně na kafču a dorťanu a měl výhled na tyhle automaty. Byly tam 2 vedle sebe. A pořád lidi. Vlastně pořád někdo čekal. Nosili tam tašky a pytle petek a ty automaty se nezastavily. Snad hodinu jsem tam seděl a nebylo 5 minut, kdy by tam nikdo nebyl. Taky maj ve vesnicích hodně veřejných studen. Třeba v Maďarsku byla docela dost pítka. Tady mají studny, podle silnice ve vesnici i 7 – 10 studen. Kousek od sebe. A vypadá to, že je využívají. Mají tam pověšeny kýble… Voda tam je poměrně mělko, ve 3-6 metrech… Mají asi 3 „typy“ těch studní. Různě velké.

Jsou tu velké sociální rozdíly. Pastoušky a domky, často až chlívečky a o kousek vedle barák jako kráva, nerezové okapy, zámkovky a td. A krásné brány. Jako brány a vrátka k domům. Každý lepší dům má krásnou bránu, kovanou, barvené a pozlacené části. To tu je asi jako nějaký symbol… Na vesnicích to je fakt takový hegešov , často taky bordel (jako v Srbsku, ale míň) a do toho svítí ty obrovské vily, často se sloupy, terasami. Hodně jich je rozestavených, ale nedělá se na nich.

No a úplně samostatná kapitola jsou volní psi!!! To je fakt masakr!!! Se tady všude potulují psi. A jdou po cyklistech. I když tu žádní nejsou. Za celou dobu v Rumunsku a Bulharsku jsem potkal asi 3 cyklisty. Fakt, žádní cyklisti. Jen lidi co jedou na hajtře do krámu. Žádné cyklostezky. I ta Eurovelo 6 je značená po silnicích, většinou i větších a dokonce i po státovkách, kde je brutální provoz. I kamionů, úzké silnice, zúžené na mostcích. Takže to je občas opravdu o hubu. Jak se kolem tebe valí kamiony, mlátí do těch dilatací mostků a děr, 2 vedle sebe mají problém, když tam jsem i já… I na prázdné silnici to Rumun prohulí kolem tebe na těsno rozhodně velmi vysokou rychlostí. I kamiony, které s tebou pořádně zacvičí, je to o strach. Obzvláště na úseku, za Orsovou to bylo fakt nebezpečné. Hrozný frmol, kamiony tam i opačně a do toho já na kole… Tady jsem se fakt bál a mastil jsem co to šlo, abych byl pryč co nejdříve…

A zpět k těm psům: fakt jsou nebezpeční, tvořej smečky, jsou agresivní, jde z nich zlo a agrese. Měl jsem často pocit, že fakt bojuju o život. Nebo minimálně o vážný úraz pokousáním. Rychle jsem si pořídil „domlouvák“ (klacek), který jsem vozil na řídítkách, připravený do akce. Psi z něj mají respekt, ale i tak útočej. Hlavně večer a v noci je to fakt hrůza. Tvořej smečky a gangy a útočej ze všech stran. Člověk, já, metelí co to jde, přitom se ohání na všechny strany klackem, odkopávám je nohama a doufám, že se psi unaví dříve než já a vzdají to. Neumím si představit, co by bylo, kdybych sebou prásknul o zem. K čemuž jsem párkrát měl fakt blízko. To by mě fakt snad sežrali…:-((( To samé je i v Bulharsku a Moldávii. A přitom se někteří jen povalují u silnice a jen koukají… Takže pak už z dálky rentgenuješ vesnici a za vším vidíš psa:-) Každý flek, větev, nebo něco jinak barevného zkoumáš a přemýšlíš, jestli to není pes. Bohužel nezbývá nic jiného, než to rozjet, nenápadně se snažit projet, aby si nevšimli. A nebo mezi ně vlítnout a rychlostí v kombinaci s domlouvákem jim ujet. Šli po mě fakt hodněkrát, třeba třicetkrát, z toho třeba 10 útoků bylo fakt hustých a třeba 5, 7 bych řekl že už mi šlo o život. V noci v prázdném městě, nebo spíš předměstí, nebo vesnici. Do teď nechápu, jak jsem dokázal projet ve zdraví a bez úrazu. Taktiku jsem neustále vylepšoval, ale tím tady nebudu zdržovat… Při nočním průjezdu vesnicemi všude a pořád slyšíš psí poštěkávání a štěkot. Psů u baráků, za bránama je taky hodně. A taky jsou odvážní:-) A přitom to jsou všechno takoví ratlíci, směsky a takoví malí jakochrti. Občas i velký pes, takový chundelatý. Ale ti bývají v klidu. Ležej, koukaj a jsou líní. Ale jet kolem něj na klidu nepřidá:-)

Jinak rumunská města jsou taková normální, celkem běžná. Trochu pozadějc, než u nás, ale obchody, markety, obchoďáky a tak jsou jako u nás. Je tu dost takových nedostavěných, nebo zničených domů a komplexů. Obzvláště v Zimnicei, tam byly asi za komunistů velké plány… Rumunskem jsem projížděl nejdéle, byl jsem tu víc než týden, užíval si tady vedra. Bylo běžně přes 40 °C, pařák a Dunaj daleko, nebo nízko, nebo zarostlý. Možností vykoupat se je fakt krutě málo. Na to, že jedu „podle“ Dunaje. Jó, hrozně moc rybářů tady je… Jsem se v Dunaji vlastně jenom občas umyl, vypral věci, ponožky a tak. Hlouběji do vody jsem nešel, ty místa, kde jsem byl byly divný. Většinou ho ale vidíš opodál, ze strmého svahu, hráze, nebo zarostlé břehy rákosím. Je to už obří řeka.

V Německu, Rakousku a Maďarsku je čilý ruch, pluje tam spoustu velikých výletních lodí. Takových těch fakt velikých, ale i menších. Jsou na Dunaji vodní elektrárny. Pak dál už spíš jen rybáři a malé loďky. Občas nějaká rekreační střediska. I v Rumunsku. Ta jsou pěkná, krásné apartmány, restaurace, obchůdky. Ale ještě není sezona, takže prázdno a pozavíráno…

Na „chvilku“ mě cyklostezka zavede do Bulharska. Zase horor najít v tom vedru obstojné místo v Dunaji na umytí. Ale našel jsem, na několikátý pokus. Až v podvečer. Umyl jsem se. Pak jsem si zase vyzkoušel útoky psů. Tentokrát bulharských… A zase hrozný problém najít nocleh. Nakonec jsem našel takový přístřešek zády k silnici u pole, takové plantáže. Měli tu lavici, bedýnky atd. Ráno přijeli pracanti, tak jsem se s tím „vedoucím“ „pobavil“ a vše bylo v poho. Blížila se bouřka a déšť, které měly přijít už v noci. Zajel jsem zase na skvělý oběd ve městě, akorát začínalo poprchávat. A pršelo, s přestávkami až do večera. Tady jsem si zajel na břeh Dunaje pohledat kešku, pak hranice zpět do Rumunska. Tady jsem jen projel, asi tam nikdo ani nebyl. Bylo to přímo ve městě, na kraji města.

Pokračování Rumunskem už bylo jasné a pořád stejné. Zase psi…

Do Constanty jsem dojel vlastně přesně po 14 dnech. V sobotu, kolem oběda. Před Constantou, na předměstí jsem ještě na velkém přivaděči odvracel větší útok dvou psů. Pak si v klidu dojíždím do Constanty, už jsem ve městě a potkala mě taková zvláštnost: Přemýšlím a říkám si, že je to skvělé. Přežil jsem psy, moje tělo vydrželo, kolo také, žádný defekt. Ani píchnutí… To je neuvěřitelné 2200 km bez defektu… A opravdu, během chvilky prázdné zadní kolo. Zbývaly mi asi 3 km městem. Nafoukl jsem, ale rychle to zase uteklo. Tak jsem v parku vyměnil duši a dojel k moři…

Notywoe, tak já jsem sem fakt dojel… :-))

Sobota 13.6. 2026, 12 hodin, po 2 235. km na takový betonový výběžek, kde jsem poseděl a porelaxoval. Jo, tady je o hodinu víc, než u nás. Rumunsko atd jsou v jiném časovém pásmu.

Pak jsem si to projel a pocoural tady dole u moře, vykoupal se a debordelizoval. Moře teda není žádné kafe, je to studené. I když ne jako Balt :-))) Je čisté, průzračné, jemný písek a vlny tak akorát. Už nejsou ty pařáky jako ještě předevčírem. Dokonce to vypadalo na déšť, je pod mrakem, teplo akorát. A už zase se klube sluníčko. Ale pařáky zase začnou až pojedu odtud:-))

Po takovém klídečku a přemítání, kde že to vlastně jsem a kam jsem dojel jsem vyrazil do města. Projet si ho, jídlo, klídek a tak. Vymyslet co dál… A mrknout po noclehu:-)

Pak jsem se do večera coural a projížděl městem. Je tu plno lidí, turistů, korzujou městem. Hlavně v centru, taková procházková štráse plná restaurací a barů a přilehlé ulice a náměstí. Jsou tady luxusní auta, v ulicích a hlavně dole u moře. Ale překvapilo mě, že samé rumunské SPZ. Já snad neviděl zahraniční poznávačku. A to za celé 2 dny , co jsem tady byl. Vlastně v celém Rumunsku nevidíš cizince. Přijde mi to divné. Velmi zřídka bulharská. Kamiony to jo, ty jsou i cizí, bulharské, turecké i jiné. Viděl jsem asi 2 české, i slovenské.

Constanta je celkem hezké, živé město. Mají tu solární lavičky, což mě zaujalo. Město je ale pro cyklistu nevlídné. Ani tady žádný cyklista nejezdí. Nikoho jsem neviděl. Cyklostezky městem mizerné, úzké, hrbaté, rozdělané a nedodělané, nenavazují, nefungují okolo křižovatek, končí obrubníky. Tolik obrubníků, a pořádně vysokých, jsem snad ještě nepřejel jako tady. To je hrůza, kór s brašnama. Po večeři jsem si udělal takový nákup, masíčka, víno, sýr, olivy, kafe, limču a tak a sedl si na veliký kámen vlnolamu, koukal do moře a vstřebával ten klid, šumění moře, lodě v dáli, hudba v povzdálí a klídkoval… Pak jsem zahučel do spacáku…

Ráno mě přivítalo sluníčko a teploučko. Pobalil jsem, vyrazil do města, zase coural městem, snídaně, kávička a tak. Jel jsem na nádraží, že bych do Galati jel vlakem. Ale to se mi nepodařilo domluvit:-) Tak jsem si řekl, že po obědě vyrazím na kole. Jenže jsem po chvíli zjistil, že mám bouli na zadním kole, potrhaný plášť u patky. Tyjo, to by mohlo někde kyksnout a to by byl problém. Ale je neděle. Obchody zavřené. No, řekl jsem si, že objedu cykloobchody a uvidím, třeba budu mít štěstí a někdo ho má doma… A zároveň to bude projížďka městem. Takže jsem objel asi 7 krámů (víc jsem nenašel) , vše pozavírané. I to mi přišlo podezřele moc. Na to, že tady fakt nepotkáš cyklistu… Jeden mi otevřel, ale plášť neměl a vysvětlil mi, že je neděle. Nakonec jsem zjistil, že je na druhém konci města Decathlon. Tak jsem tam vyrazil. No, neměli úplně ten, co bych potřeboval, ale koupil jsem, kevralový. Jediný, který pasoval, ale je užší. No lepší, než nic, nebo jako záloha, až ten můj bouchne. Se mi nechtělo plášť shánět zítra, ztratím tím dost času…

Takže jsem se zase vrátil do známé části města, najedl se, pocoural a tak. A už za tmy jel na pláž na nocleh. Rozhodl jsem se, že plášť vyměním, vyhodnotím to a když bude v poho, tak ráno vyfičím směr Moldávie… Tak jsem při čelovce, šplouchání moře a hudbě v povzdálí, s vínečkem a dobrotama vyměnil plášť, rovnou i řetěz (už to akorát potřeboval) a zahučel do spacáku. Plášť se zdál, že mě unese.

Ráno jsem při východu sluníčka coural po pláži, vyráchal se v té ledárně, pobalil a vyrazil severně k rumunskému Galati, pak na Moldávii. Cestou, ještě v Constantě jsem posnídal, párkrát ještě zajel k moři a pokračoval dál… Opravdu hodně ambiciozní plán byl být večer v Moldávii. Jenže trasa byla kopcovitá, zase čtyřicítky a vleklo se to. Bylo jasné, že to nestihnu. A budu muset spát cestou. Ale zase ti psi… A ráno ve čtyři mi jede vlak. Jediný za den do Bukurešti. Až večer jsem po několika marných pokusech stopnul manželé v dodávce, kteří do Galati jeli na dovču a kousek mě přiblížili. Ušetřili mi asi 60 km, podle navigace. Byli fajn, dorozumívali jsme se, zastavili na kafčo na benzině. Ve 22:30 h jsem v Galati. Rozloučili jsme se, oni jeli na hotel. A já skrz noční Galati do Moldávie. Notywoe, ale co tady mě čekalo… Ti psi. Tady byli obzvláště agresivní a velké gangy. Kolem kolejí a různých nějakých divných podniků a dvorů jich bylo plno. Tady to bylo fakt hustý. Musel jsem několikrát do těch smeček tváří v tvář, rychlostí vlítnout mezi ně a probít se domlouvákem a nohama se bránit. Ale projel jsem na výpadovku. Tam už byl klid. Kolem půlnoci jsem na hranicích. Je tu klid, jen zase psi. Ale těm jsem zdrhnul snadno. Byli i mezi hranicemi.

Do Moldavska jsem jen juknul, kousek za hranici. Pohledal kešku a zase se vrátil do Rumunska. Kousíček odtud je už hranice na Ukrajinu. Tma, noc, slyším štěkot psů. Tak jsem už dál nejel. I co kdyby tu byl nějaký „dobrovolný“ nábor na vojnu… 🙂 Zpět mě Moldavani ani nekontrolovali na hranicích. Nikdo v budce nebyl. Vyrazil jsem zpět do Galati. Potřebuji se dostat na nádraží. Ale mám z toho hrůzu, tam kolem těch kolejí byli ty psí gangy… No projel jsem jednou, projedu podruhé…:-)

Jedu tiše, svižně, rentgenuju terén před sebou a pátrám po psech. Domlouvák připravený do akce. Tyjo, ale projel jsem bez účasti psů. Asi dvakrát jsem zahlédl bokem a daleko. Zřejmě taky někdy chrněj:-) Takže jsem na nádraží dorazil ve 02:15 h , najeto 2 584 km, je úterý 16.6. Jsem úplně na konci, tady končí můj výlet. Teď už jen cesta k domovu.

Tady v té severnější části Rumunska, cestou na Galati mě překvapily větrné elektrárny. Tak těch tady je… Běžně bývá kolem 11 kousků. Ale viděl jsem tu i nějaký mega větrný les, takový pruh. Kde jsem dopočítal přes 200 větrníků. To je mazec. Je to tady takové vlnité a všude větrníky…

Před nádražím jsem si našel fajn kešku v lokomotivě a ráno ve 4:40 h odjíždím směr Bukurešť.

Před 11. hodinou jsem v Bukurešti. Projíždím a courám městem, dal jsem si takovou pozdnější výživnou snídani, projíždím městem. Historickou část, hezké ulice, kavárny, restaurace, náměstí. Pak jsem zajel mrknout odkud mi to pojede domů, objel jsem si takový veliký betonový rybník, s hrází který tu mají. Bohužel se v něm nedá vykoupat. Což je v tomhle vedru kruté… Kolem je cyklostezka, relaxační místa, sportoviště atd. Poflakuju se městem, posedám, večeře, prostě klídek. Najezdil a nacoural jsem tady cca 40 km. Nákup na cestu, našel jsem pár kešek a ráno v 5:05 h odjezd Flixbusem směr Praha. S přestupem v Budapešti před půlnocí. Tam jsem si taky našel 2 kešky. A celkově jsem si v každém státě nějaké kešky našel.

Ve čtvrtek ráno jsem v Praze, pak vlakem domu.A mám to za sebou. Vrátil jsem se zmordovanej, ale v cajku :-)) Doma vana atááák…..